Pamatuju si to jako dneska. Sedíme na schůzce, nevěsta má oči navrch hlavy z plánování, a vedle ní sedí ženich. Ruce založené, výraz hráče pokeru, který právě prohrál barák. A pak to z něj vypadne:
"Hele, Martine, já se nerad fotím. Vlastně to nesnáším. Vypadám u toho jako debil. Dělám to jenom kvůli ní, tak doufám, že mě nebudeš trápit moc dlouho."
Znáte to? Pokud jste právě kývli, mám pro vás skvělou zprávu. Jste můj ideální klient.
Proč? Protože přesně tohle je důvod, proč dělám svatební reportáž.
Zapomeňte na "Sýýýr"
Když se řekne svatební fotka, spousta lidí si pořád představí tu hrůzu z devadesátek. Seřadit se, narovnat záda, zatáhnout břicho, křečovitý úsměv č. 4 a čekat, až fotograf zmáčkne spoušť. Výsledek? Fotka, kde sice všichni koukají do objektivu, ale nikdo tam není sám sebou.
Svatební reportáž je pravý opak. Je to styl, kdy já nejsem ten otravný režisér. Jsem spíš jako ten kámoš, co sedí v rohu, nikdo si ho moc nevšímá, ale on vidí všechno. Nezasahuju. Neorganizuju. Jen koukám a čekám na moment, kdy se přestanete hlídat.
Když se svatba změní v koncert (Příběh Hanči a Rudolfa)
Nejlépe se to vysvětluje na příkladu. Minulou sezónu jsem fotil svatbu Hanči a Rudolfa. Celý den byl fajn, ale ten pravý zlom přišel večer.
Nikdo to nečekal, ale najednou se na pódiu objevila kapela nevěstina bratra. Žádné "Jede jede mašinka". Byl to poctivý rockový nářez. V tu chvíli se stalo něco magického.
Všichni zapomněli, že jsou na svatbě. Zapomněli, že mají drahé šaty a obleky. A hlavně - úplně zapomněli, že je tam fotograf.
Vmísil jsem se do davu přímo pod pódium. Lidi skákali, řvali texty písniček, vzduchem létaly ruce a vlasy. Byla tam neskutečná energie. V tu chvíli jsem nemusel nikomu říkat "tvářete se vesele". Ta radost tam prostě byla.
Když se dnes podíváte na jejich fotky z večerní párty, necítíte z nich "svatbu". Cítíte z nich ten beat, ten pot a tu euforii. A přesně o tom to je.
Jak přežít focení, když ho nesnášíte
Pro všechny ženichy (i nevěsty), kteří se děsí objektivu, mám jednoduchý návod: Ignorujte mě.
Zní to divně, já vím. Platíte si svatebního fotografa, abyste ho pak ignorovali? Ano.
Soustřeďte se na sebe, ne na mě. Koukejte na svou ženu/muže, ne do černé čočky mého foťáku.
Dělejte něco. Pijte pivo, smějte se kamarádově historce, tancujte. Jakmile máte zaměstnanou hlavu a ruce, přestanete řešit, jestli máte druhou bradu.
Věřte mi. Já si ten úhel najdu. Od toho tam jsem.
Ale co portréty do rámečku?
Nebojte, babičky o své fotky nepřijdou. Uděláme i pár klasických portrétů. Ale slibuju vám jednu věc: Nebude to trvat hodinu.
Většinou si vás vytáhnu jen na 10–15 minut, ideálně když zapadá slunce. O tom, proč je to nejlepší světlo dne a proč stojí za to si na chvíli odběhnout od hostů, jsem se rozepsal v článku o Zlaté hodince. Projdeme se, vy si řeknete, jak jste rádi, že už máte obřad za sebou, dáte si pusu... a máte hotovo. Zbytek dne už je čistá reportáž.
Funguje to všude (nejen v Brně)
Tento princip funguje kdekoli. Je jedno, jestli fotíme svatební reportáž v centru Brna, kde využíváme městský ruch a architekturu, nebo chytáme poslední paprsky slunce na vinici na Pálavě. Kulisy se mění, ale emoce zůstávají stejné.
Ty nejlepší fotky – ty, které vás za dvacet let rozbrečí nebo rozesmějí – vznikají ve zlomku vteřiny, když se nedíváte.
Je to ten moment, kdy:
Vám táta při gratulaci stiskne ruku silněji než obvykle.
Kdy vám vítr vmete vlasy do obličeje a vy se tomu zasmějete.
Kdy se ženich (ten, co se nerad fotí) utrhne ze řetězu na parketu.
Takže, pokud máte hrůzu z pózování, vykašlete se na to. Najděte si fotografa, který umí splynout s davem a zachytit to, co je skutečné.
Jestli je tohle přístup, který vám sedí, napište mi. Slibuju, že vás nebudu nutit dělat srdíčka z prstů ani vyskakovat v poli. Dáme kafe (nebo pivo) a probereme, jak udělat fotky, na kterých se sami sobě budete líbit.